Jsem Marcela.
A taky babi.

Ahoj.

Jsem Marcela. Jméno jsem dostala za flašku. Tátovi řekli kolegové v práci: „Když jí dáš jméno Marcela, dostaneš flašku.“ A dostal. Takhle mi to aspoň táta vykládal.

Odmala jsem si šila na panenky. Pamatuji si útržky vzpomínek, jak sedím venku na dece a tím nejjednodušším předním stehem na svou oblíbenou panenku něco tvořím. Nevím, kolik mi bylo let. Moc vzpomínek z dětství nemám, tak to nemám s čím porovnat.

V 15 letech jsem si ušila první „šaty“. Jen tak sama od sebe. Byl to sešitý válec z fáčoviny, nahoře v tunýlku guma a tenká ramínka na mašličku. Byla jsem na ně nesmírně pyšná a nosila je dlouho. Byl to můj první a na dlouhou dobu poslední pokus o šití.

Dlouhých 8 let jsem studovala stavařinu a měla spoustu jiných zájmů. Z tvoření jsem se tenkrát věnovala pletení a hodně četla cokoliv, co souviselo s Egyptem.

Se šitím jsem začala, až se mi narodila dcera. Nelíbily se mi tehdejší dupačky s traktůrky a košilky s kohoutky a další šílené kombinace. To už jsem si nechala radit a naučila se spoustu vychytávek, co jsem potřebovala k šití na sebe a na rostoucí děti.

Postupně mi děti odešly z domu. No a šití šlo zase do kytek. A aktuální se stalo, když se mi narodili vnuci. To už z nových funkčních materiálů, o kterých se nám dříve ani nesnilo. Taky se daly koupit střihy s přesným návodem.

A někde na mé šicí cestě, když byli vnuci ještě malincí, jsem potkala QUIET BOOKY – tiché knihy. Ty mě úplně uchvátily a musela jsem je pro vnoučky mít. Quiet booky mi ukázaly, že tvoření může být i příběh, nejen výrobek.

A proto jste mě našly tady. Teď chci tuhle radost z tvoření předat dál, vám a vašim dětem.

Moc se na vás těším.

A vy se těšte na velmi silnou větu, kterou jsem já uslyšela z úst svého vnoučka:

„Tak přesně tohle jsem potřeboval dostat.“